Kapitola 6. - Claudius

28. dubna 2008 v 23:41 | Terii |  ^Lost in dream^
Opět další kapitolka, ale teď, opravdu prosím o porozumění a pochopění při chybách... přiznám se, nečetla jsem to po sobě ještě a jak vidíte, psala jsem to v noci, ještě vyčerpaná z uplynulýho dne... v následující době se pokusím to nějak zredukovat, ale te´d už půjdu přece jenom spát ^_^
"Kampak... kampak...?" po zádech mi proběhne mráz. Trnu hrůzou, že obavy se naplní a nejsem schopná se otočit. Vím, že útěk je teď jen zoufalý čin ztracený zvěři, která ví, že nemá šanci.
"Snad jsi si nemyslela, že tak lehce zmizíš..." slyším ledový hlas za zády a každou minutou se moje hrůza zvětšuje. Jsem jak přikovaná, nohy mi úplně zdřevěnili, obličej se ani nehýbá, jen nepřirozeně vypouklé oči plný vyděšenosti a ta obrovská bolest hlavy, jako kdyby každou chvíli měla roztříštit se na tisíc malých kousíčků. V mý hlavě je zmatek a jediný co se tyčí uprostřed toho víru je myšlenka na útěk. Útěk, jediný co teď dokážu vymyslet. Musím utéct! Nic jinýho nezbývá.
"To by bylo opravdu pošetilé..." konstatuje stále stejně chladný hlas. "Opravdu pošetilé, myslet si, že mně utečeš...! Nemáš šanci, rozůmíš?! Nemáš šanci... Jseš prostě MOJE!" Poslední slovo až vykřikne a v jeho doposuď stále stejně mrazícím hlase se objeví vztek smíšený se smutkem. To je to poslední co mě tu ještě drželo. Jako střela se vymrštím z místa a začnu utíkat po střeše pryč. Přeskočím na další a utíkám stále dál a dál. Za sebou slyším jen jeho větu "To ti nepomůže Laillo!". Pak už nic nevnímám. Seskakuju ze střechy a běžím přes tržnici. Přeskakuju vozíky a stánky stojící v cestě. Vylekaní lidé mi nestačí uhýbat, já si toho ale nevšímám. Jediný co vnímám je pocit štvané zvěři. Těsně předemnou spadne nějaký sud a roztříští se. V poslední chvíli se mu vyhnu a zabočuju do postraní uličky. Běžím jak smyslů zbavená s jediným cílem "Běžet!". Zahnu za roh, kam mě ulička vede a uvidím že je slepá. Předemnou se tyčí asi pětimetrová stěna další budovi. Neváhám ani vteřinu a vbíhám do otevřených vrat tesně před tím, než doapdne těžký vozík. Proběhnu stájí, přeskočím sudy, vyskočím na seník, schovám se za nedaleký bedny a čekám. Bezsmyslu si držím kolena tesně k bradě a zrychleně oddychuju. Vnímám jen strach z přicházejícího. Během vteřiny se ozve bouchnutí dveří, pak cvaknutí zámku a "Tady je konec Laillo..." Nevědomky přitáhnu kolena blíž.
"Slyšíš? Tohle je zvuk oznamující, že tady cesta končí..." ozve se posměšný hlas pronásledovatele. "Tak to nedělej těžší... A VYLEZ!" uslyším obrovskou ránu a praskající dřeva, to jak rozbil nějaký bedny. "Pch...Takže si budem hrát na kočku a myš? Ale víš, že ty jseš ta myš?" stodolou se rozlehne další skřípot dřeva a hlas je nebezpečně blíž. Je ticho a já slyším všechno. Každý kamínek pod jeho botami. Je podemnou. Ustrašeně se podivám škvírou v podlaze a vidím jak tam stojí. "Už mě to přestává bavit..." řekne klidně, máchne rukou a mohutná bedna stojící doteď v poklidu opodál se rozlítne proti stěně. Polekaně sebou škubnu. "Je konec....Laillo..." podívá se směrem nahoru a já uvidím jeho aristokratickou tvář. Zběsile se začnu po čtyřech plazit pryč, když se za mnou ozve další rána, to jak bedna teď prolítla podlahou seníku, kde jsem před pár vteřinami seděla. Instinktivně se smotám do klubíčka a pak pokračuju dál, drkotající zuby. Za mnou se ozývá stála blíž praskající dřeva a pak už souvislý skřípot, to jak se podlaha propadá pod nátlakem útoků. S rachotem se sřítím dolů. Prach rozvířený pádem postupne ulehá a já se objevuju přímo před mým pronásledovatelem. Zdorovitě zvednu hlavu a zahledím se do ocelově šedých očí. Dlouhé bílé vlasy má sepnutý dozadu a jen pár tenkých pramínků vlají v nepatrným větříčku kolem obličeje. Má dlouhý sametově černý plášť, černý přiléhavý kalhoty a triko, pod kterým se sebevědomě rýsují jeho svaly. Claudius. Ano, tohle je ten tolik obávaný Claudius. Při těch pár vtěři na střeše, kde mě zastihl, mi během prvního slova vyvstali vzpomínky a dalšími věty se objevovali nový a nový... A ten ukrutný strach. Nevím kde se vzal, ale dočista mě ovládl... postupem času si myslím, že nemám sílu zjistit moji minulost...
"Ach Laillo... Laillo..." promluví tichým hlasem. Chvíli jsem měla pocit, že tam slyším zármutek, ale to jsem opravdu jen měla. V následujících sekundách se zvedám ze země a začnu levitovat naproti Claudiusovi. Vytřeštěně na něj hledím z výšky, jak má nataženou ruku a má nademnou dokonalou moc. Je jasný, že Claudius nebude jen tak obyčejný člověk.
"Opravdu jsi mě zklamala... opravdu... vůbec jsi mě nepotěšila a já z toho byl smutný... a to se smí? Abych byl smutný kvůli tvý zradě? Já ti to povím Laillo..." nadechne se "Nesmí..." procedí mezi zuby a přivře ruku. V tu chvíli cítím jak mi tělem projížděj vlny bolesti, od hlavy až k patě. Kroutím se a nevím kam mám uhnout, aby to přestalo. Na křik nemám ani pomyšlení. Veškerá energie se soutředí na přežití mučení. Jak rychle bolest přišla, tak i rychle odešla a ja padám k zemi. Tvrdě narazím a ztěžka oddechuju. Tak tohle je Claudius... Pomyslím si a uvědomím si, že ať se stalo cokoliv, asi jsem chtěla něco změnit v mým životě, jelikož jestli vypadal takhle, tak se ani nedivím.
"Stávej..." zašeptá chládně. "Povídám STÁVEJ!" vzkřikne a máchnutím ruky mě odhodí pryč. bolestně narazím na sloup podpírající zbytky seníku a svezu se po něm dolů.
"Děláš mi to jen těžší...Pochop, já nechci... orpavdu nechci ti ubližovat..." Heh, pokus o černý humor? "Ale když jsi odešla do toho lesa... Nemohl jsem... při myšlence na důvod odchodu už vůbec ne.... a tak..." Jednu chvíli mě napadne, že snad on může za můj žalostný stav na břehu řeky, myšlenku ale okamžitě zahodím. Přece by mě tam jen tak nenechal. vzal by si mě sebou, aby mě měl na očích a mohl mě mít v moci.
"A pak jsi zmizela..." utrousí zlomeně. "A na mě jsi se vykašlala!" zahřmí a já znovu letím o pár metrů dál. "Víš jak mi bylo?! Odešla jsi jen tak... Jak jsi si to mohla dovolit?!" křičí a já znovu zády narážím na trám, tekrý pod nátlakem zaskřípe. Stojí teď prá metrů předemnou, zrychleně oddechuje z doznívajícího zachvatu vzteku a jeho chaldné oči mě nepřestávají hypnotizovat. Já bolestně ležím tak jak jsem dopadla a ztěžka oddechuju. Po chvíli klidu se pomalu pohnu a stočím hlavu jeho směrem. "Pch..." vydechnu "Jseš nula...". Vím, neměla jsem to říkat, ale musela. Svoje poslední síly a naději jsem vložila do těch dvou slov. Claudius na chvíli oněmní ohromením, potom se jeho sněhobílá pleť nebezpečně zbarví do ruda a máchne rukou. To vše sleduji jako ze sna, zpomaleně a daleko od všeho dění, jako bych to nebyla já, která leží před ním ve špíně a prachu. Už už čekám náraz energie, která mě odhodí na míle daleko, když v tom vzduchem prosviští něco rychlého, zbývající seník se nebezpečně zahýbá a pak se nekontrolovatelně řítí na překvapeného Claudiuse. Jako v mámení sleduju dění kolem mě. Tmavo zelený lesklý plášť. Blonďaté vlasy, příjemnou vůni lesa po dešti a ty oči. Ty zelený oči, který se nademnou ustrašeně a plný něhy sklání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama