Kapitola 5. - Město

27. dubna 2008 v 21:59 | Terii |  ^Lost in dream^
"Au..." zahuhlám když ucítím tupou bolest v hlavě. Opatrně otvírám oči a snažím se zaostřit. Hm... Jak originální... Abych jim neutekla mě uspí nějakou vodičkou a pak mě jednoduše sváže a hodí do... do čeho že? Pátravě se rozhlídnu kolem Všechno se tu třese, kodrcá a já ležím na nějaký dřevěný podlaze, kde střechu tvoří nějaký přehoz z pytloviny. Sním či bdím? Jedu opravdu ve starým kočáru jako nějaký kočovník v dálným západu?? No tak teď už dokonale nechápu... Dospěju k závěru a jen tak dál tupě zírám před sebe. Buď jsem blbá já a nebo oni. To cestujeme časem?! Já myslela, že pojedeme autem a teď jedu v TOMHLE... Ne.. určitě si ze mě dělaj jen srandu... Jo, chtějí si ze mě vystřelit... na to jim ale neskočím... tss... Vytvořím uražený škleb a začnu přemýšlet jak z toho ven. Ruce mám svázený za zády a nohy taky nemám volný. Rozhlídnu se kolem jestli neuvidím něco ostrého. Bohužel nic nenajdu a tak zoufale zaškubám rukama. A hele! Moje prsty narazili na uzel. Ano... jsem spoutaná provazem, jak originální... asi proto aby to zapadalo do času. uznejte, kdybych byla spoutaná v želízkách, tu jejich habaďůru s vozem bych hned prokoukla... že? A tak moje hbytý prsty aktivně začnou zpracovávat uzel. O půl hodiny později stále sice mám svázaný ruce, ale uzel trochu povolil, tím pádem sem dostala ruce dál od sebe a mohla si je přetáhnout dopředu před sebe a začlo rozvazování nohou. Teď už aktivně stojím na svých nohou a snažím se udržet balanc. Vrávoravě dojdu k okraji vozu a vykouknu ven. Hm... jedeme lesem... Uvědomím si poraženě. Nevím co jsem čekala, možná že uvidím McDonald či co? Při týhle myšlence se podivým, že vím jak se ta restaurace jmenuje a vysvětlím si to tím, že se mi pamět postupně vrací. Stále ale pořád o sobě nic nevím. Krom toho, že mám střední pružnou postavu vycvičenou k boji, že mám dlouhý vlasy, které se mi v malých vlnkách táhnou až nad zadek a mé jméno je Lailla nevím o sobě a mé minulosti zhola nic. Vyskočit teď z vozu mi nepřijde jako dobrý nápad a tak se pohodlně uvelebím na zemi (jestli to vůbec jde) a koukám ven na ubíhající krajinu s myšlenkou v mý minulosti.
***
Nevím jak dlouho už jedem. Z lesa jsme už dávno vyjeli a teď projíždíme nějakým údolím, které pomalu končí a po pravý straně se táhnou rozsáhlé pláně. Slunce už stojí vysoko nad obzorem a hřeje svými zlatavými paprsky mou tvář. Najednou jako když se setmí, slunce z mý tváře zmizí a já překvapeně otvírám oči. Jsme ve městě! Vyjukaně se přisunu ke kraji a koukám ven. No.. s tím městem jsem to trošku přecenila. Dalo by se říct že větší vesnička ze starých časů. Ehm.. z hodně starých časů. Domky jsou vesměs stavěny ze dřeva, sem tam jsou základy kamený a slovo "asfald" asi neznají. Rozhodnu se však, že je na čase opustit dopravní prostředek a tak se neohrabaně postavím, přidržím se nějakýho dřeva a pak ladně vyskočím z vozu ven. Jsem dobrá... pochválím se, když stojím na prašné cestě a sleduju vzdalující se vůz, který právě zahybá do nějaký postraní uličky. Mohla bych se ale zbavit těch provazů.... uvědomím si hořce a tak se vydám k nejbližšímu domu. Musím vypadat opravdu zajímavě, když si to tu štráduju se zavázanýma rukama, v umazaných kalhotech, který mi jsou trošku větší a potrhaným tričku. No jo, radost pohledět. Mezitím dojdu k nějaký stodole a tak tam opatrně zajdu s tím, že objevím něco ostrého čím bych se těch protivných provazů zbavila. Ha! Pohled mi uvízne na sekeře zaseklý v kmeni. Okamžitě se k ní přihrnu a začnu aktivně přeřezávat provazy.
"Ehm.. ehm..." odkašle si někdo za mnou a já sebou polekaně škubnu. Předemnou stojí kluk asi v mým věku, delší hnědý vlasy má sepnutý vzadu do culíku a v ruce drží opratě. Ani nedutám a čekám co bude dělat.
"Co tu děláš?" zeptá se nespouštějící ze mě oči. Neodpovídám. Jeho pohled sklouzne na mé ruce s napůl přeřezanými provazy. Jeho zorničky se rošíří a okamžitě se vrhne někam ke straně. Já bleskurychně přiskakuju k sekyře a snažím se dopřeříznout pouta. Nemám však dostatek času, jelikož už se musím vyhýbat ráně holý, která na mě letí. Druhou ránu zastavím pouty a poté tu tyč chytnu. Obratně mu ji vytrhnu z rukou a podrazím mu nohy. Se skučením dopadně na zem a já se vrhám znovu k sekyře. Už jenom kousek...dostanu však ránu do boku a dopadnu o pár metrů dál. Nějaký plus to však mělo, mám volný ruce! Vítězoslavně se podívám na útočníka, vyšvyhnu se na nohy, chytnu se nejbližšího trámu a vyskočím na další. Odtuď se hbytě dostanu na střechu a mizím mýmu Farmáři, jak jsem ho pojmenovala, z očí. Tak to bylo o fous...
P.S.: znovu moje další povídka... když bude nějaký komentář s kritikou, budu jen ráda... ^_^
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama