Kapitola 2. - Záchrana

25. dubna 2008 v 15:25 |  ^Lost in dream^
Dál se vše odehrávalo jako sen. Vzpomínám si, že jsem se někdy probudila. Byla ještě tma a lampy spoře osvětlovaly pěší cestičku. Neměla jsem sílu se nějak pohnout. Promrzlé a vyčerpané tělo vypovědělo službu a jediný co se nepatrně pohybovalo, byla moje hruď. Měla jsem otevřené oči, které se mi každou chvíli klížily a chtěly spát. Studený vítr mě pošimral na obličeji a já v matným světle uviděla něčí postavu. Bezmocně jsem ji sledovala, když se pomalu blížila ke mě. Když se mě pak dotkla, nemohla jsem ani promluvit. Jen jsem ji hypnotizovala pohledem. Viděla jsem, jak si dotyčný sundává kabát a přehazuje ho přeze mě. Pak se na chvíli narovnal a zkoumavě se na mě zahleděl. Čekala jsem, co bude a k mé smůle se otočil a odešel. Plna divných pocitů vděčnosti smíšený s pocitem opuštěnosti a zrady jsem zavřela oči a čekala na konec. Čekala jsem, až tohle všešchno skončí. Na chvíli jsem měla pocit, jako kdybych byla v nějakým filmu či snila a každou chvíli měl přijít řežisér se svým "stop" a vše by náhle skončilo a já se probudila ve vyhřátém pokoji a zjistila, že to byl opravdu jen sen. Moje představy se naplnili. Někdo opravdu přišel. Místo řežiséra to byl však ten stejný starý tulák. Cítila jsem jak mě zvedá, na něco mě pokládá a pak už jsem cítila jen drkotání vozíku, na kterém jsem jela.
***
A teď? Teď sedím v kruhu mých "spolubydlících". Sedíme kolem ohně, už se stmívá a všichni se vesele baví. Já tupě zírám do ohně a přemýšlím, co se stalo a kdo vlastně jsem. Kolem ramen mám přehozenou tlustou starou deku, kterou mi půjčili, aby mi nebyla zima. Nepomáhá. Zima byla a je pořád. V každým mým koutku těla se držej zbytky chladu, který mě doprovázel všude kam jsem šla. Sedím, v ruká mnu vlažný čaj a dumám co dál. Co bude dál?
***
Už je to přesně pět dní, co mě našli na břehu řeky na lavičce. Celých dlouhých pět dní už tady s nimi žiju, pomáhám jim kde je to možný a postupně se zotavuju. Vlastně ve formě jsem byla už druhý den dopoledne, kdy jsem se mohla pohybovat. Bolest už ustoupila do povzdálí a já teď zrovna pomáhám nosit dříví na večer. Dneska je prý zvláštní den. Už od ráná je na obloze vidět úplněk měsíce, který tam bude až do noci. Přesně o půlnoci, na vteřinu přesně,měsíc znenadání zmizí a po další tři dny se neukáže. Z vyprávění jsem pochopila,že to má hlubší význam, bohužel mi záhadným způsobem nebyli schopni vysvětlit jaký. Možná to tkvělo v tom, že ani oni sami nevědí. Chudáci, není nic horšího než nevědomost a ztracenost. Diky nim jsem ale přežila a jsem tam kde jsem. Přípravy na večer se dokončujou a kolem vatry se začínají tvořit skupinky veselých tančících dívek. Sleduji to vše z povzdálí a na tváři se mi usadí první šťastný úsměv. Najednou pocítím radost z toho, že jsem měla možnost je poznat, a zároveň stesk z blížícího se odchodu. Mám je v srdci a nebudu je brát už nijak jinak, než jako anděli seslaný na pomoc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama