Kapitola 1.

20. dubna 2008 v 23:14 | Teriika |  ^Lost in dream^
Zima. Zima a temnota všude kolem mě. Všude kam se podívám je nedozírné nekonečno nicoty. A dívám se vůbec?
Nečekaně sebou trhnu. Odpovědí mi je palčivá boles rozprostírající se po celém mém těle. Aspoň vím, že ho mám, napadne mě sarkastická připomínka. To mi teď ale nepomůže. Pokusím si upřesnit moji situaci. Ležím, to je jistý. Je mi šílená zima. Moje levá ruka je ponořena v nějaký kapalině, asi v řece, cítím mírný prod mezi prsty. Děsivě mě bolí hlava. V dáli slyším zvuky komunikační sítě, asi dálnice. Hm... nic mi to nepřipomíná. Co se stalo jako poslední?
Celým mým tělem projede jako eletrický proud vlna zděšení. Vzápětí je jí vlna bolesti.
Já si nic nepomatuju!!
To ne.. to ne... to chce klid...
Systematicky se začnu uklidňovat a pokusím se zvednout. Přes nával bolesti, který nesmí chybět, se přece jen nějak sednu a zamžourám do tmy. Ani po tomhle činu nejsem o nic moc chytřejší. Sice ležím někde vede řeky, ale nemám nejmenší tušení, kdo jsem, co jsem tu dělala a proč. Zima, která se začíná čím dál tím víc zvětšovat, mě donutí jednat a tak se začnu škrábat na cestu nad řekou. Nevím jak dlouho jsem se snažila dostat nahoru, ale mám pocit, že mám snad všechno zlomený. Jseš dobrá! Pochválím se a pomalu se napřímím. Hm... cesta by tu byla, ale kam vede, to nějak nevím... ale tak.. co já vím? Vydám se bezmyšlenkovitě jedním směrem a snažím si něco vybavit. Jdu po kamený cestě, po mé levici je řeka, po mé pravici les. Cestu osvětlují vysoký pouliční lampy a sem tam míjím polorozpadlou dřevěnou lavičku. Když procházím kolem třetí, bolest stále neustupující mě donutí si sednout a tak si s úlevou rozvalím na lavičku. Ani nevím jak, ale zachvíli na ní ležím a pravidelně oddechuju...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama