Únor 2008

Sturčné info

24. února 2008 v 14:48 | Teriiza |  ^Laputa^
Laputa - Das Schloss in den Wolken
Laputa - Castle in the Sky
Tneku no Shiro Rapyuta
1986
Chlapec jménem Pazu zachární dívku, která padá z nebe dolů. Díky svému zářícímu medailónku, který má dívka zavěšený kolem krku, nepadá, ale pomalu se snáší.
Pazu ji vezme k sobě domů a pomáhá jí v útěku před piráty a armádou, který jsou posedlý legendou o Laputě, zámku v oblacích, s nímž je dívka s medailonkem jménem Sheeta spojena. Začne boj o medailónek, který má ukázat cestu dědici, který se chce vrátit zpět na Laputu.Kouzelnou větou od babičky Sheeta otevře mapu k Laputě a k bájnému pokladu ukrytý na ní. Sheeta a Panzu se dostanou pod "ochranu" pirátů, se kterými se skamarádí. Když dorazej k Laputě, je tam už i armáda v čele s tajným agentem. Agent je ve skutečnosti bratr Sheety a chce si pomocí Laputy, sílou levitačního kamene a laputskými roboty podmanit svět. Podaří se Sheetě a Pazovi zachránit svět a zámek v oblacích před krvelačným bratrem? Na tuto otázku vám neodpovím, jelikož si to každý dokáže odtušit. Přesto doufám, že jsem ve vás vzbudila aspoňtrošku zájem tento film shlédnout.
Autorem filmu je Miyazaki Hayaom, který má na svědomí i známou pohodáku Mononoke Hime (česky Princezna Mononoke) z roku 1997 nebo z roku 2001 film Sen to Chihiro no Kamikakushi (Spirit Away/Chihiros Reise ins Zauberland)

Úvodní info - cesta k muzeu

24. února 2008 v 13:23 | Teriiza |  ^Studio Ghibli museum^
Studio se nachází ve městě Mitaka, které je okolo dvaceti minut vzdálený od města Shinjuku. Mitaka je opravdu krásné a milé město. Na rozdíl od uspěchaného Tokya zde můžete najít například příjemnou cestu podél řeky, kterou se můžete dostat až k muzeu. Pokuď nechcete jít po svých, můžete nasednou do autobusu, který vás tam přímo zaveze.
Ten je však většinou už obsazený dětmi. Když se tedy vydáte pěšky podél řeky, budete míjet tabule s informacemi, kolik metrů jěště zbývá k muzeu.
Když se dostanete až do cíle a koupíte si lístky, nebrání vám už vůbec nic vstoupit do říše japonských pohádek. Fotky z vnitřku nejsou, jelikož je zákaz fotit. Můžete se však podívat na ukázky, které samotné muzeum poskytuje.

Love

23. února 2008 v 21:26 | Teriiza |  ^Pictures^
Ano... nemůžu si neodpustit dát sem další obrázky ^_^ Většinu z nich asi už dávno budete znát, ale mě se jednoduše líbili a nemohla jsem odolat je sem nešoupnout... Tak mě za to neukamenujte XD
Jestli jste došli až sem... tak gratuluju! Úspěšně jste přežili další nával obrázků s mojí oblíbenou tématikou XD

Třetí kapitola

23. února 2008 v 15:46 | Teriiza |  ^The dream of love^
Všechny moje myšlenky jakoby v životě nebyli a já jen tupě zírám na člověka vedle mě. Očividně ho můj pohled nějak v pozorování hladiny neruší a zachvíli něco malýho padá po tváři dolů na zem. Slza... Doprovázím slzu pohledem a před mýma očima se postupně zobrazují útržky ze sna. Najednou uvidím záběr ze hřbitova. Místnost s lavicemi, na kterých sedí posmutnělí lidé. V zádu v poslední lavici sedí kluk. Brečí. Hrob. Jméno. Less....
Po tváři mi začnou stékat potůčky slz a já stále upírám oči k tomu neznámemu. Jakýmu neznámímu? To je přece Mike... "Je mi-" začnu koktat a proud slz se nesnažím ani zastavit. "Je mi- je mi to tak líto..." vydechnu. On se na mě udiveně zadívá. Já se seberu, nečekám na reakci a s pláčem běžím pryč. Proč mě to tak vzalo? Vždyť to nemusí být ani pravda... Okamžitě si však uvědomím, že tahle myšlenka je mylná a běžím stále dál. Po chvíli ale už nemůžu a tak se vyčerpaně sesypu na nedalekou lavičku, přitáhnu si kolena k bradě a skryju svůj obličej před světem.
Nevím jak dlouho jsem tam takhle seděla a stále dokola si v halvě přehrávala poslední zážitky. Moje nálada klesne pod bod mrazu a celkový ropoložení přispěje k tomu, že usnu. "Vicky....Victorie...Vstávej... už bys měla vstávat...Je pozdě a ty se odsuď musíš co nejrychleji dostat... Slyšíš?! Okamžitě se zvedni a běž pryč než bude pozdě!!!!! Trhnu s sebou a polekane se kolem sebe podívám. Je soumrak a park už je skoro vylidněnej. Ježiš! Já jsem usnula! Zamteně se kolem sebe rozhlídnu a postavím se. Bolí mě celé tělo. Hmm... A co to říkala ta dívka? Že musím pryč? Ale proč? Na odpověď jsem dlouho nečekala. Stačilo mi zapraskáni větvičku vedle mě a měla jsem jasno. Okamžitě jsem se rozeběhla a běžela co nejrychleji z parku. Teda Vicky... Ty se jednou zabiješ...Lítá mi hlavou když vyběhnu konečně z parku a udýchaně se zastavím na chodníku. Sama takhle k večeru v parku... dobrá kombinace... opravdu dobrá... mluvím si sama pro sebe ironickým hlasem a pomalu se vydám zpět domů. Konečně...
P.S. Jako vždy... je tu omluva za nedostatky v textu XD

Druhá kapitola

22. února 2008 v 23:01 | Teriiza |  ^The dream of love^
Nebudu vás tady zamořovat zbytečnými kecy... stejně je nikdo nečte XD ... a jen říkám, buďte ohleduplní při kritice ^_^
Celou cestu do školy jsem přemýšlela o tom snu. Byl opravdu zvláštní. Cítil a jsem se jako divák. Divák, který se dívá na představení a přitom to byl můj sen. MŮJ sen. Nechápu to. Předtm jsem dokázala své sny ovládat, byla jsem jak ve filmu, v jiným životě a mohla jsem cokliv. Ale teď? Poslední dobou na vývoj mých snů nemám žádný vliv. "Hmm?!" prudce se dolepím od autobusovýho okýnka, na kterém jsem byla doteď zasneně přimáčklá. Zmateně se znovu přilepím zpátky k oknu a dívám se na chodník přede mnou. Už nic. Bloudím očima po ubýhajícím chodníku. Asi se mi to jen zdálo. Přece to nemohl být on, ten kluk ze sna... Dál jsem svoje myšlenky už rozvíjet nemohla, jelikož přisedla Jess. Jess. Ani jsem si neuvědomila, že se jmenuje podobně jako ta... "Ahooj!" pozdraví mě vesele Jess a sedne si vedle mě. "ahoj..." zabručím ji ještě trošku mimo pozdrav a dál čumím do blba. "Vicky?" "Co? Jo... no..." koktám vytržena ze záseku. "Dobrý?" zkoumá mě pár neodbytných očí a já se je snažím zahnat nejistým úsměvem a se slabým "Jo" Moc mi to nevěří, ale zbytek cesty se mě už na nic neptá a jsem jí za to vděčná.
Přeskočím nudný program školy, který se všude vleče úplně stejně a přejdu hned k cestě domů.
"Jess.. počkej přece!" volám na odcházející kámošku. Ta se zastaví a čeká. Po chvíli ji dojdu a společně se vydáme na cestu domů. "Tak co? Co budeš dělat??" ptám se a přitom se snažím najít mobil v mý dokonalý tašce, ve které zásadně nic nenajdu. "Já? Mám sraz s Tomem..." prohodí ledabyle a ja zvednu oči a zamrkám. "S Tomem? A co.. co Petr?" ptám se a nestačím mrkat, když s emi dostane odpovědi. "S ním jsem to skončila... nebavilo mě to s ním..." A-ha... tak to potom teda jo no...pomyslím si ironicky To je opravdu důvod jak hrom... "A-ha..." zmužu se jen a jdu tupě dál, s jednou rukou v tašce a druhou někde... nevím radši ani kde. "Tak čau ... uvidíme se ve škole..." řekne ne moc vesele Jess a já jen kývnu a už vidím jak mi kamarádčiny havraní vlasy mizí za rohem. Tak jo no... proč ne? Proč ne? A vydám se na cestu domů. Rozhodnu se jít pěšky a tak přejdu na druhou stranu a loudavou chůzí procházím spadaným listím. Mým společníkem v osamělé chůzi se mi stane podzimní vítr, který si začne hrát s barevnými ozdobami všude kolem. Usměju se a moje myšlenky znovu zabloudí k tomu podivnýmu snu dneska ráno. Podzim... stejně jako v tom snu... Co to říkala? Že ji nechytí?? Mé kroky vedou stále dál a dál, až přejdou hranici mezi městem a přírodou a pokračují dál do hlouby parku. V téhle době vypadá náš park jak vystřižený z pohádky. A když potom začne vát vítr, prohánějící se mezi korunami stromů a beroucí na svůj pozdní výlet pestrobarevný pasažéry, nemá to chybu. Kdyby mě někdo teď viděl, viděl by asi pětiletou holčičku, se zářícími očkami a radostným úsměvem, která se jako princezna prochází mezi tou změtí barev. Nechytíš mě... nechytíš! Opakují se mi slova dívky a odehrává se mi její běh k jezírku. K jezírku?? Zarazím se a omámeně zírám na hladinu vody. To snad už není možný. Já zase sním... Napadne mě jediný vysvětlení. Tak jo... aspoň jsem hlavní postavou já... Potěší mě tento fakt a tak dál stojím jak tvrdé Y a sleduju jezírko. Nevím jak dlouho sjem tu stála, ale asi opravdu dlouho, jelikož najednou s evedle mě ozvalo. "Je to tu opravdu nádherný..." Udiveně sebou škubnu a zvednu oči k... To snad ne! Projede mnou elektrický proud a já zůstanu celá zkoprněla stát a koukat do těch čokoládových očí.

První kapitola

21. února 2008 v 17:44 | Bohužel Teriiza XD |  ^The dream of love^
"Nechytíš mě! Nechytíííš!" křičí černovláska a utíká mezi padajícím listím. A tu se z poza stromu vynoří kluk. Šťastně se usměje a potom se rozeběhne za utikající dívkou. Ta mezitím doběhne k nevelikýmu jezírku a udýchaně se rozhlíží kolem. Otačí se na všechny strany a snaží se vytušit jakýkoliv nebezpečí. "Ha! A mám tě!" chytne ji do náruče kluk. Dívka vypískne a svalí se na zem. "Tak ty takhle, jo?" usměje se kluk a začne ji lechtat. "Přestaň! Prosííím! Přestaň!" křičí dívka mezi navaly smíchu a snaží se dostat co nejdál od něho. "A budeš už hodná?" přitiskne ji ruce k zemi. "Jo..budu..." řeknehláskem neviňátka a zamrká. "Já tě miluju!" zakroutí hlavou kluk. Potváři jí přeběhne šibalský úsměv, nakloní se k němu a jemně ho líbne na rty. Z její odrthnutí není moc nadšen a tak se znovu přisaje na její rty. Jazykem jí přejede přes dolní ret a když pak lačně otevře ústa, neváhá ani minutu a dobývá se dovnitř.
V té chvíli se obraz dvojice v parku vzdaluje a nahrazuje ji černota. Je noc. Do pokoje skrz okno svítí měsíční paprsky a ozařují postel s dívkou. Je to nemocniční pokoj. Vedle postele je přistavena židle a na ní...Na ní někdo spí. dívka se nepatrně pohne a ztěžka otevře oči. Chvíli kouká do prázdna před sebou a pak její pohled zabloudí k postavě vedle postele. Obličejem jí prolítne nepatrný úsměv plný lásky a bolesti. Chytne se za břicho a v křečovitě se schoulí do klubíčka. "Less...Less!" slyší a něčí ruce ji berou do náruče. "Miku..." vydechne z těžka a obrátí její uslzený oči k němu. "Miku... slib mi..." šeptá, ale nával bolesti ji přeruší. "Less...nemluv... víš přece že se nesmíš namáhat..." sevře ji pevněji Mike a snaží se zadržet slzy. "Miku...." zešeptá Less, dkyž se bolesti trošku uklidní. "Slib mi.. slib mi... že..." po tvářích ji stékají slzy a Mike je chvíli stírá palcem, chvíli polibky. "Nesmíš se uzavřít lásce...Já... přeju si..." rečí a snaží se udržet v klidu. "Přeju si aby jsi byl potom až tu nebudu stále šťastný...." "Less..." vydechne Mike. "Less to neříkej... ty to přežiješ... ty se uzdravíš.. uvidíš... všechno bude dobrý..." Na tváři se ji objeví bolestný úsměv. "Miku..." špitne, ale umlčí ji polibkem. ůMiluju tě..." pošeptá ji, když se od ní odtáhne. "já tebe taky.. já tebe taky..." brečí a zaboří svojí hlavu do jeho tmave mikiny. Něco se zatřpytí a po mikově tváři stéká první slza bolesti.
CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR..........
No to snad ne... Vystrčím svoji nohu z pod deky a ten otravný přístroj skopnu jednou pro vždy. Sice to udělá očekávanou ránu, ale ten příšerný zvuk nekončí. "Ooo Néééé!!!" zakvílím a vstanu, abych už konečně ukončila ty muka. Jsem teď dokonale probuzená a tak se zvednu a polámaně se odšourám do koupelny. To byl zase jednou sen...
P.S.: Omlouvám se za chyby či nepěkně formulovaný věty, ale tohle jsem už psala po třetí, jelikož mi to blog.cz několikrát vymazal... Děkuju za pochopení ^^