poslední vzpomínka - kanašii

29. prosince 2009 v 15:50 | :) |  ^poezie léčí^
Tóny hudby tichem plují,
Jsou jediný kdo naplňují.
Už dávno skončil hýřivý bál,
Už každý mi dárek svůj dal.
A tichem line se hudba má,
Ve skřínce pomalu růže uvadá.
Na stole bílá svíčka skomírá
A v koutku tiše láska umírá.
Jen melodie sálem stále zní,
V modlidbu mou se promění.
Uprostřed růže poupě se skví,
Čas všechny rány nám pohltí.
Svíčka na stole dávno není
I hudba zde už také nezní.
Z dálky ke mě se šelmy derou,
Slzy smutku s sebou berou.
Temnota pomalu pohlcuje,
Co kdysi dávno bylo moje.
Na čase je říct si sbohem,
Uzamknout dveře jedním slovem.

 

Važ si toho, co máš, nemuselo by to trvat napořád...

29. dubna 2008 v 20:31 | Terii |  ^From me^
Jak moc člověk tuhle větu může pocítit skoro na vlastní kůži. Sám jak žije si postupem času vytváří věci, na které nadává a je s nimi nespokojen... začíná si na většinu věcí zvykat, že je to samazřojmost... dám příklad...
Škola... vím, je to blbý příklad, ale momentálně v mém okolí hodně aktuální. Každou chvíli se najde někdo, kdo na ni nadává...
Když se pak zhroutíme ze špatných známek z testů, na které jsme se opravdu už učili a chtěli to vytáhnout, máme pořád štěstí...
Moje kamarádka má z posledních velkých testů špatnou známku, jelikož si na ní profesorka zasedla. Nemusí být ani na ni zasedlá, ona teď rozdává špatným známky i suveréním jedničkářům.
Problém začíná v tom, že pokuď bude mít nějakou čtyřku na vysvědčení, poletí zpátky do Vietnamu, bude bydlet u tety a pokuď nebude schopna si na sebe nějak vydělat, mají ji vyhodit....
Nežijem si oproti těmto poměrům, kde naštvaný otec vyrazí svou dceru z bytu, že ji nechce mít pod střechou a hrozí letenkou do Vietnamu, jako v bavlnce?

Kapitola 6. - Claudius

28. dubna 2008 v 23:41 | Terii |  ^Lost in dream^
Opět další kapitolka, ale teď, opravdu prosím o porozumění a pochopění při chybách... přiznám se, nečetla jsem to po sobě ještě a jak vidíte, psala jsem to v noci, ještě vyčerpaná z uplynulýho dne... v následující době se pokusím to nějak zredukovat, ale te´d už půjdu přece jenom spát ^_^
"Kampak... kampak...?" po zádech mi proběhne mráz. Trnu hrůzou, že obavy se naplní a nejsem schopná se otočit. Vím, že útěk je teď jen zoufalý čin ztracený zvěři, která ví, že nemá šanci.
"Snad jsi si nemyslela, že tak lehce zmizíš..." slyším ledový hlas za zády a každou minutou se moje hrůza zvětšuje. Jsem jak přikovaná, nohy mi úplně zdřevěnili, obličej se ani nehýbá, jen nepřirozeně vypouklé oči plný vyděšenosti a ta obrovská bolest hlavy, jako kdyby každou chvíli měla roztříštit se na tisíc malých kousíčků. V mý hlavě je zmatek a jediný co se tyčí uprostřed toho víru je myšlenka na útěk. Útěk, jediný co teď dokážu vymyslet. Musím utéct! Nic jinýho nezbývá.
"To by bylo opravdu pošetilé..." konstatuje stále stejně chladný hlas. "Opravdu pošetilé, myslet si, že mně utečeš...! Nemáš šanci, rozůmíš?! Nemáš šanci... Jseš prostě MOJE!" Poslední slovo až vykřikne a v jeho doposuď stále stejně mrazícím hlase se objeví vztek smíšený se smutkem. To je to poslední co mě tu ještě drželo. Jako střela se vymrštím z místa a začnu utíkat po střeše pryč. Přeskočím na další a utíkám stále dál a dál. Za sebou slyším jen jeho větu "To ti nepomůže Laillo!". Pak už nic nevnímám. Seskakuju ze střechy a běžím přes tržnici. Přeskakuju vozíky a stánky stojící v cestě. Vylekaní lidé mi nestačí uhýbat, já si toho ale nevšímám. Jediný co vnímám je pocit štvané zvěři. Těsně předemnou spadne nějaký sud a roztříští se. V poslední chvíli se mu vyhnu a zabočuju do postraní uličky. Běžím jak smyslů zbavená s jediným cílem "Běžet!". Zahnu za roh, kam mě ulička vede a uvidím že je slepá. Předemnou se tyčí asi pětimetrová stěna další budovi. Neváhám ani vteřinu a vbíhám do otevřených vrat tesně před tím, než doapdne těžký vozík. Proběhnu stájí, přeskočím sudy, vyskočím na seník, schovám se za nedaleký bedny a čekám. Bezsmyslu si držím kolena tesně k bradě a zrychleně oddychuju. Vnímám jen strach z přicházejícího. Během vteřiny se ozve bouchnutí dveří, pak cvaknutí zámku a "Tady je konec Laillo..." Nevědomky přitáhnu kolena blíž.
"Slyšíš? Tohle je zvuk oznamující, že tady cesta končí..." ozve se posměšný hlas pronásledovatele. "Tak to nedělej těžší... A VYLEZ!" uslyším obrovskou ránu a praskající dřeva, to jak rozbil nějaký bedny. "Pch...Takže si budem hrát na kočku a myš? Ale víš, že ty jseš ta myš?" stodolou se rozlehne další skřípot dřeva a hlas je nebezpečně blíž. Je ticho a já slyším všechno. Každý kamínek pod jeho botami. Je podemnou. Ustrašeně se podivám škvírou v podlaze a vidím jak tam stojí. "Už mě to přestává bavit..." řekne klidně, máchne rukou a mohutná bedna stojící doteď v poklidu opodál se rozlítne proti stěně. Polekaně sebou škubnu. "Je konec....Laillo..." podívá se směrem nahoru a já uvidím jeho aristokratickou tvář. Zběsile se začnu po čtyřech plazit pryč, když se za mnou ozve další rána, to jak bedna teď prolítla podlahou seníku, kde jsem před pár vteřinami seděla. Instinktivně se smotám do klubíčka a pak pokračuju dál, drkotající zuby. Za mnou se ozývá stála blíž praskající dřeva a pak už souvislý skřípot, to jak se podlaha propadá pod nátlakem útoků. S rachotem se sřítím dolů. Prach rozvířený pádem postupne ulehá a já se objevuju přímo před mým pronásledovatelem. Zdorovitě zvednu hlavu a zahledím se do ocelově šedých očí. Dlouhé bílé vlasy má sepnutý dozadu a jen pár tenkých pramínků vlají v nepatrným větříčku kolem obličeje. Má dlouhý sametově černý plášť, černý přiléhavý kalhoty a triko, pod kterým se sebevědomě rýsují jeho svaly. Claudius. Ano, tohle je ten tolik obávaný Claudius. Při těch pár vtěři na střeše, kde mě zastihl, mi během prvního slova vyvstali vzpomínky a dalšími věty se objevovali nový a nový... A ten ukrutný strach. Nevím kde se vzal, ale dočista mě ovládl... postupem času si myslím, že nemám sílu zjistit moji minulost...
"Ach Laillo... Laillo..." promluví tichým hlasem. Chvíli jsem měla pocit, že tam slyším zármutek, ale to jsem opravdu jen měla. V následujících sekundách se zvedám ze země a začnu levitovat naproti Claudiusovi. Vytřeštěně na něj hledím z výšky, jak má nataženou ruku a má nademnou dokonalou moc. Je jasný, že Claudius nebude jen tak obyčejný člověk.
"Opravdu jsi mě zklamala... opravdu... vůbec jsi mě nepotěšila a já z toho byl smutný... a to se smí? Abych byl smutný kvůli tvý zradě? Já ti to povím Laillo..." nadechne se "Nesmí..." procedí mezi zuby a přivře ruku. V tu chvíli cítím jak mi tělem projížděj vlny bolesti, od hlavy až k patě. Kroutím se a nevím kam mám uhnout, aby to přestalo. Na křik nemám ani pomyšlení. Veškerá energie se soutředí na přežití mučení. Jak rychle bolest přišla, tak i rychle odešla a ja padám k zemi. Tvrdě narazím a ztěžka oddechuju. Tak tohle je Claudius... Pomyslím si a uvědomím si, že ať se stalo cokoliv, asi jsem chtěla něco změnit v mým životě, jelikož jestli vypadal takhle, tak se ani nedivím.
"Stávej..." zašeptá chládně. "Povídám STÁVEJ!" vzkřikne a máchnutím ruky mě odhodí pryč. bolestně narazím na sloup podpírající zbytky seníku a svezu se po něm dolů.
"Děláš mi to jen těžší...Pochop, já nechci... orpavdu nechci ti ubližovat..." Heh, pokus o černý humor? "Ale když jsi odešla do toho lesa... Nemohl jsem... při myšlence na důvod odchodu už vůbec ne.... a tak..." Jednu chvíli mě napadne, že snad on může za můj žalostný stav na břehu řeky, myšlenku ale okamžitě zahodím. Přece by mě tam jen tak nenechal. vzal by si mě sebou, aby mě měl na očích a mohl mě mít v moci.
"A pak jsi zmizela..." utrousí zlomeně. "A na mě jsi se vykašlala!" zahřmí a já znovu letím o pár metrů dál. "Víš jak mi bylo?! Odešla jsi jen tak... Jak jsi si to mohla dovolit?!" křičí a já znovu zády narážím na trám, tekrý pod nátlakem zaskřípe. Stojí teď prá metrů předemnou, zrychleně oddechuje z doznívajícího zachvatu vzteku a jeho chaldné oči mě nepřestávají hypnotizovat. Já bolestně ležím tak jak jsem dopadla a ztěžka oddechuju. Po chvíli klidu se pomalu pohnu a stočím hlavu jeho směrem. "Pch..." vydechnu "Jseš nula...". Vím, neměla jsem to říkat, ale musela. Svoje poslední síly a naději jsem vložila do těch dvou slov. Claudius na chvíli oněmní ohromením, potom se jeho sněhobílá pleť nebezpečně zbarví do ruda a máchne rukou. To vše sleduji jako ze sna, zpomaleně a daleko od všeho dění, jako bych to nebyla já, která leží před ním ve špíně a prachu. Už už čekám náraz energie, která mě odhodí na míle daleko, když v tom vzduchem prosviští něco rychlého, zbývající seník se nebezpečně zahýbá a pak se nekontrolovatelně řítí na překvapeného Claudiuse. Jako v mámení sleduju dění kolem mě. Tmavo zelený lesklý plášť. Blonďaté vlasy, příjemnou vůni lesa po dešti a ty oči. Ty zelený oči, který se nademnou ustrašeně a plný něhy sklání.
 


Kapitola 5. - Město

27. dubna 2008 v 21:59 | Terii |  ^Lost in dream^
"Au..." zahuhlám když ucítím tupou bolest v hlavě. Opatrně otvírám oči a snažím se zaostřit. Hm... Jak originální... Abych jim neutekla mě uspí nějakou vodičkou a pak mě jednoduše sváže a hodí do... do čeho že? Pátravě se rozhlídnu kolem Všechno se tu třese, kodrcá a já ležím na nějaký dřevěný podlaze, kde střechu tvoří nějaký přehoz z pytloviny. Sním či bdím? Jedu opravdu ve starým kočáru jako nějaký kočovník v dálným západu?? No tak teď už dokonale nechápu... Dospěju k závěru a jen tak dál tupě zírám před sebe. Buď jsem blbá já a nebo oni. To cestujeme časem?! Já myslela, že pojedeme autem a teď jedu v TOMHLE... Ne.. určitě si ze mě dělaj jen srandu... Jo, chtějí si ze mě vystřelit... na to jim ale neskočím... tss... Vytvořím uražený škleb a začnu přemýšlet jak z toho ven. Ruce mám svázený za zády a nohy taky nemám volný. Rozhlídnu se kolem jestli neuvidím něco ostrého. Bohužel nic nenajdu a tak zoufale zaškubám rukama. A hele! Moje prsty narazili na uzel. Ano... jsem spoutaná provazem, jak originální... asi proto aby to zapadalo do času. uznejte, kdybych byla spoutaná v želízkách, tu jejich habaďůru s vozem bych hned prokoukla... že? A tak moje hbytý prsty aktivně začnou zpracovávat uzel. O půl hodiny později stále sice mám svázaný ruce, ale uzel trochu povolil, tím pádem sem dostala ruce dál od sebe a mohla si je přetáhnout dopředu před sebe a začlo rozvazování nohou. Teď už aktivně stojím na svých nohou a snažím se udržet balanc. Vrávoravě dojdu k okraji vozu a vykouknu ven. Hm... jedeme lesem... Uvědomím si poraženě. Nevím co jsem čekala, možná že uvidím McDonald či co? Při týhle myšlence se podivým, že vím jak se ta restaurace jmenuje a vysvětlím si to tím, že se mi pamět postupně vrací. Stále ale pořád o sobě nic nevím. Krom toho, že mám střední pružnou postavu vycvičenou k boji, že mám dlouhý vlasy, které se mi v malých vlnkách táhnou až nad zadek a mé jméno je Lailla nevím o sobě a mé minulosti zhola nic. Vyskočit teď z vozu mi nepřijde jako dobrý nápad a tak se pohodlně uvelebím na zemi (jestli to vůbec jde) a koukám ven na ubíhající krajinu s myšlenkou v mý minulosti.
***
Nevím jak dlouho už jedem. Z lesa jsme už dávno vyjeli a teď projíždíme nějakým údolím, které pomalu končí a po pravý straně se táhnou rozsáhlé pláně. Slunce už stojí vysoko nad obzorem a hřeje svými zlatavými paprsky mou tvář. Najednou jako když se setmí, slunce z mý tváře zmizí a já překvapeně otvírám oči. Jsme ve městě! Vyjukaně se přisunu ke kraji a koukám ven. No.. s tím městem jsem to trošku přecenila. Dalo by se říct že větší vesnička ze starých časů. Ehm.. z hodně starých časů. Domky jsou vesměs stavěny ze dřeva, sem tam jsou základy kamený a slovo "asfald" asi neznají. Rozhodnu se však, že je na čase opustit dopravní prostředek a tak se neohrabaně postavím, přidržím se nějakýho dřeva a pak ladně vyskočím z vozu ven. Jsem dobrá... pochválím se, když stojím na prašné cestě a sleduju vzdalující se vůz, který právě zahybá do nějaký postraní uličky. Mohla bych se ale zbavit těch provazů.... uvědomím si hořce a tak se vydám k nejbližšímu domu. Musím vypadat opravdu zajímavě, když si to tu štráduju se zavázanýma rukama, v umazaných kalhotech, který mi jsou trošku větší a potrhaným tričku. No jo, radost pohledět. Mezitím dojdu k nějaký stodole a tak tam opatrně zajdu s tím, že objevím něco ostrého čím bych se těch protivných provazů zbavila. Ha! Pohled mi uvízne na sekeře zaseklý v kmeni. Okamžitě se k ní přihrnu a začnu aktivně přeřezávat provazy.
"Ehm.. ehm..." odkašle si někdo za mnou a já sebou polekaně škubnu. Předemnou stojí kluk asi v mým věku, delší hnědý vlasy má sepnutý vzadu do culíku a v ruce drží opratě. Ani nedutám a čekám co bude dělat.
"Co tu děláš?" zeptá se nespouštějící ze mě oči. Neodpovídám. Jeho pohled sklouzne na mé ruce s napůl přeřezanými provazy. Jeho zorničky se rošíří a okamžitě se vrhne někam ke straně. Já bleskurychně přiskakuju k sekyře a snažím se dopřeříznout pouta. Nemám však dostatek času, jelikož už se musím vyhýbat ráně holý, která na mě letí. Druhou ránu zastavím pouty a poté tu tyč chytnu. Obratně mu ji vytrhnu z rukou a podrazím mu nohy. Se skučením dopadně na zem a já se vrhám znovu k sekyře. Už jenom kousek...dostanu však ránu do boku a dopadnu o pár metrů dál. Nějaký plus to však mělo, mám volný ruce! Vítězoslavně se podívám na útočníka, vyšvyhnu se na nohy, chytnu se nejbližšího trámu a vyskočím na další. Odtuď se hbytě dostanu na střechu a mizím mýmu Farmáři, jak jsem ho pojmenovala, z očí. Tak to bylo o fous...
P.S.: znovu moje další povídka... když bude nějaký komentář s kritikou, budu jen ráda... ^_^

Co takhle "Veselé Vánoce" v říjnu ?_?

27. dubna 2008 v 11:57 | Terii |  ^From me^
Tak jsem se jeden den na icq nudila... a tak jsem se rozhodla napsat všem v seznamu, kteří jsou online, z čista jasna jen tak "Veselé Vánoce..."
Tady vám udělám přehled reakcí :-)
Holky: Tak průměrných holek bylo většina. Převážně psaly: ??? , coze??? , COZE??? vánoce??? a
nebo :-D?
Našli se ale i podprůměrné holky.. které vůbec nenapsaly...
Kluci: jak jinak.. ti na tom byli nejlíp...
průměr: jen jeden kluk a ten se zmohl na ?
nadprůměr: hody hody , já slavím chanuku ...
málem bych zapomněla na nejlepší rozhovor s kámoškou, kde jsem myslela, že je to její bratr "veselé velikonoce" :
Já: šťastný nový rok
Ona: užij si dva měsíce prázdnin :-)
Já: půjdem spolu do betléma....
Ona: s Tebou vždycky 8-)
Já: dudlaj dudlaj dudlaj daaaaa....
Ona: Tichá noc, svatá noc... (bomba) škola moc.. nebude moc...
Tak to je prosím můj průzkum reakcí :-)
P.S.:tohle jsem našla na jednom z mých starých blogů a rozhodla jsem se to sem taky hodit... :)

Kapitola 4. - První vzpomínka

27. dubna 2008 v 7:07 | Terii |  ^Lost in dream^
"Shua..." ujede mi mezi zaťatými zuby.
"Taky tě rád vidím..." projede jeho tváří úšklebek a já můžu jen hádat, jestli pohrdavý či pobavený.
"Co to tady proboha vyvádíš mezi těmi... ehm... lidmi...?" pokračuje stále sklánějící se nademnou. Pocítím vlnu vzteku a zuby zatnu ještě víc. On se opovažuje pochybovat nad těmito lidmi?! Nad lidmi, který mě zachránili?! Doslova mě vytáhli z bahna nicoty a zoufalosti a on...ON bude pochybovat o jejich ušlechtěnosti?!
"A můžeš mi říct, co tady děláš ty?!" vyštěknu na něj možná až přehnaně naštvaně. Evidentně tuhle reakci nečekal. Na jeho ušlechtělé tváři se zračí nechápavost smíšená s pocitem zmatení a jeho slovník mu vypověděl službu. Chvíli takhle jen tak stál a díval se na mě.
"Co by?" odpoví. "Jsem tu kvůli tobě... vytahuju tě z týhle díry..." Teď se neudržím a naštvaně se vyšvihnu na nohy. Jen co aspoň trošku stojím nohama pevně na zemi se už rozpřahuju a chci mu udělit ránu. V poslední chvíli se ji vyhne, jelikož stejně jako před pár sekundami je zaskočen mojí reakcí.
"To - Jsi - Přišel - Teda - Opravdu - Brzo - Mě - Zachránit...!" štěkám na něj mezi údery podnícenými zlostí. Má co dělat, aby se všemu vyhnul, jelikož jeho kumpáni jen konsternovaně stojí opodál. Jak prudká síla se vztekm přichází, tak i rychle odchází a ja pochvíli přestanu útočit a ztěžka oddechuju nespouštějící z Shua svůj vražedný pohled.
"Laillo..." řekne ztěžka, když se snaží popadnout dech. Laillo... Laillo...Laillo... zní mi jak ozvěna v hlavě a před mýma očima se objeví obrázek ze slunečný nádherný zahrady, mě jak běžím skrz vysokou trávou a ke skupince lídí sedící opodál...když doběhnu vítá mě světlovlasý kluk s úsměvem na rtech se slovi "Laillo...." a...
Tvrdým chytnutím mých rukou za zády se vytrhnu z přemýšlení a teď znovu naštvaně hledím do Shuových modrých očí. Teď nadávám ale sama sobě, že jsem byla tak nepozorná a nechala se tak lehce chytit. Vracející se vzpomínka mě ale totálně odzbrojila. Budu si na to muse v budoucnu dát větší pozor, jelikož se mi to bude stávat asi ještě hodně často.
"Laillo... Laillo.. Laillo.. v něčem jsi zůstala pořád stejná, ale v něčem jsi se změnila... Co se to s tebou v tom lese jen stalo..." kroutí Shua hlavou a spíš než nechápavě je teď ledově klidný. V lese?! prolítne mi hlavou a asi ne jen hlavou, jelikož hned slyším.
"Nedělej, že nevíš o čem mluvím... Já o vás už věděl dávno předtím než jste vy dva něco začli vůbec tušit..."
Cože?! vykulím znovu oči, jelikož nemám nejmenší páru o čem to tady mele.
"Ale jde ti to na jedničku... takhle šokovanou jsem tě dlouho neviděl...." skřivý se jeho úsměv v pobavený škleb a já mám sto chutí ho praštit. K mé smůle se však nevytrhnu a spíš jsem srazena k zemi dolů.
"Opravdu mě bavíš..." pokračuje jako by se nic nestalo. "Tvoje zmatený poheldy, nechápající ztracený víraz... vydět to na někom, kterého leta potkáváš vždy v dokonalým klidu, je opravdu změna..."
"A co hodláš jako dělat?" vyjádřím se konečně k situaci.
"Já? Ptáš se co já budu dělat? Spíš by ses měla ptát sama sebe, co budeš dělat..." podotkne sarkasticky a stisk na mých rukou zesílí. Má pravdu. Co budu dělat já? Má mě tu dokonale v hrsti. Ostatní kolem mě mi nemůžou pomoc i kdyby chtěli a já? Já si sakra nemůžu na nic vzpomenout.
"Promiň, ale musím to udělat... čekají až se s tebou vrátím a nechci riskovat, že cestou utečeš..." řekne, vytáhne nějaký hadr s lahvičkou. Navlhčí a přistoupí ke mě. I když se snažím vytrhnout ze sevření, je to marný, podivný hadr s tekutinou se mi objeví těsně pod nosem a já upadám do bezesného spánku...

Kapitola 3. - Shua

26. dubna 2008 v 18:22 |  ^Lost in dream^
"Keso...!" zavolá na mě někdo, já však nereaguju. Na jméno Kesa, jak mě pojmenovali, jsem si ještě pořádně nezvykla. Když se ale jméno ozve podruhý, už se otočím za hlasem. "Pojď, už zapalují oheň..." dojde ke mě černovláska, které její neposedné kudrlinky poletují všude kolem. Zvedl se vítr. Proč mám ten divný pocit? Spolu s černovláskou dojdu k doutnajícímu ohni a sednu si na jednu z laviček. Lidé se sem postupně začínají schromažďovat a můj neblahý pocit stoupá spolu se sílejícím větrem. Znervózním a nemotorně sebou šiju na lavičce. Hlavu si mlžu ukroutit a moje myšlenky lítaj jak zběsilý. "Co je?" ozve se vedle mě a já se znenadání uklidním. Najednou cítím takovou jistotu a chaldný klid. "Dobrý?" místo odpovědi se zvednu a zkoumavým pohledem přejedu celý osazenstvo. Na chvíli mě napadne, jak to že si najednou všechno tak dokonale pomatuju a všímám si i maličkostí, jako třeba že čtyři metry odemne letí kolem osoby moucha a ona se ji snaží rukou odehnat a ve stejnou chvíli se právě dívka na druhým konci chystá dát facku klukovi, jelikož si myslíš, že to byl on, kdo ji šáhnul na zadek, přitom viník se krčí za mohutným dřevorubcem, který právě vysvětluje jak skvělou má sekyru. tohle a mnohem víc najednou vidím. V celým tom víru radosti a očekávání je ale něco divnýho. Něco co tu je, zdánlivě to sem patří a přitom to nikdo nezná nebo spíš ho nezná. Nemůžu ho však najít. Nečekaně se skrčím, abych se vyhla letící ráně a nohou dotyčnýho povalím na zem. Okamžitě je zpátky na nohou a útočí znovu. Automaticky mu uhýbám a po pár nepovedených hmatech z jeho strany se zase válí na zemi. Teď mu však uštědřím další ránu a on bolestně zaskučí. Nemám ponětí co se děje, ale cítím, jako kdyby tohle bylo normální. Postavím se a rozhlídnu kolem. Z leva se žene další člověk, z kopce přede mnou je další a na tom stromu vpravo sedí taky. Rozejdu se, mám v plánu jít někam, kde je víc místa. Sotva tam dojdu, už kolem mě prosviští první rána a další na sebe nenechá dlouho čekat. Pružně se všemu vyhýbám, krčím se, uskakuju a jen sleduju kolik toho umím. Mezitím přiběhne i ten druhý a snaží se mě zezadu sejmout. Já se jen lehce odrazím od země a udělám přes něj salto. Jeho rána, která byla určine pro mě, mine svůj cíl a zasáhne společníka přímo do nosu. Na tváři se mi objeví krátký úšklebek nad jejich nešikovností a už se ohýbám před dálší ránou. Teď jsou na mě tři. Zrovna se snažím vyhnout ráně z boku, když v tom mi někdo podrazí bolestně nohy klackem a já spadnu na zem. Ani se nemůžu pořádně vzpomatovat a už schytám jednu ránu do boku. Tak to ne! Naštvu se a obratně se vyšvihnu zpátky na nohy a začíná boj. Útočnící právě pociťují nečekaný protiútok a nestačí couvat pod návalem mých úderů. Točím se, skáču, dělám přemety a jeden z nich už popadá dech na zemi. Za okamžik se vedle něho válejí i ti zbylí dva a já zůstávám nad nimi stát v bojovné pozici a zrychleně oddychuju. Povolím spevnění a ležérně si dám pramínek vlasů na stranu. "Kdo jste?!" vyštěknu na ně a ustrašených pohledů přihlížejících se nevšímám. Odpověď mi je jen hekání a funění. To mě rozčílí. "Povídám KDO JSTE?!" zvednu jednoho za triko a zatřepu s ním. "Co odemne chcete?! A kdo vás poslal?!?" Chvíli se mi vzdorovitě dívá do očí, pak se mu na tváři objeví škodolibý úsměv a já už nestačím uhnout nad ránou z vrchu. "Au!" ujede mi a válím se teď taky na zemi. Jak rychle se pozice měněj. Nevím proč, ale zůstávám na zemi a nezvedám se. mám pocit když budu ležet, budu na tom líp. Pokouším se zjistit, kdo mě napadl a kdo je ten čtvrtý, ale nikoho nevidím. Otočím se zpět na místo, dke před chvíli odpadli moji soupeři a uvidím urostlou postavu jak pomáhá druhým na nohy. Potom se ke mě otočí a přistoupí blíž. Skloní se nademnou a já v záři ohně uvidím jeho tvář. Shua!

Elf *_*

26. dubna 2008 v 17:51 |  ^Pictures^
Jedna z mých oblíbených pohádkových postav *_*

Změna

25. dubna 2008 v 22:53 | Teriika |  ^From me^
Ahojík bobánci,
(tohle oslovení se mi hrozně líbí a mám na ně i pár vzpomínek...)
Po dlouhý době zase měním vzhled (či jak to nazvat) ... je celkem jednoduchý a docela ujde... aspoň teda podle mého názoru xD
Jinak vás všechny zbloudilé, kteří natrefili na můj blog, zdravím... a přeju vám hodně sil do života .)
Toť snad vše co jsem chtěla vypustit do světa písmen a obrázků...

Kapitola 2. - Záchrana

25. dubna 2008 v 15:25 |  ^Lost in dream^
Dál se vše odehrávalo jako sen. Vzpomínám si, že jsem se někdy probudila. Byla ještě tma a lampy spoře osvětlovaly pěší cestičku. Neměla jsem sílu se nějak pohnout. Promrzlé a vyčerpané tělo vypovědělo službu a jediný co se nepatrně pohybovalo, byla moje hruď. Měla jsem otevřené oči, které se mi každou chvíli klížily a chtěly spát. Studený vítr mě pošimral na obličeji a já v matným světle uviděla něčí postavu. Bezmocně jsem ji sledovala, když se pomalu blížila ke mě. Když se mě pak dotkla, nemohla jsem ani promluvit. Jen jsem ji hypnotizovala pohledem. Viděla jsem, jak si dotyčný sundává kabát a přehazuje ho přeze mě. Pak se na chvíli narovnal a zkoumavě se na mě zahleděl. Čekala jsem, co bude a k mé smůle se otočil a odešel. Plna divných pocitů vděčnosti smíšený s pocitem opuštěnosti a zrady jsem zavřela oči a čekala na konec. Čekala jsem, až tohle všešchno skončí. Na chvíli jsem měla pocit, jako kdybych byla v nějakým filmu či snila a každou chvíli měl přijít řežisér se svým "stop" a vše by náhle skončilo a já se probudila ve vyhřátém pokoji a zjistila, že to byl opravdu jen sen. Moje představy se naplnili. Někdo opravdu přišel. Místo řežiséra to byl však ten stejný starý tulák. Cítila jsem jak mě zvedá, na něco mě pokládá a pak už jsem cítila jen drkotání vozíku, na kterém jsem jela.
***
A teď? Teď sedím v kruhu mých "spolubydlících". Sedíme kolem ohně, už se stmívá a všichni se vesele baví. Já tupě zírám do ohně a přemýšlím, co se stalo a kdo vlastně jsem. Kolem ramen mám přehozenou tlustou starou deku, kterou mi půjčili, aby mi nebyla zima. Nepomáhá. Zima byla a je pořád. V každým mým koutku těla se držej zbytky chladu, který mě doprovázel všude kam jsem šla. Sedím, v ruká mnu vlažný čaj a dumám co dál. Co bude dál?
***
Už je to přesně pět dní, co mě našli na břehu řeky na lavičce. Celých dlouhých pět dní už tady s nimi žiju, pomáhám jim kde je to možný a postupně se zotavuju. Vlastně ve formě jsem byla už druhý den dopoledne, kdy jsem se mohla pohybovat. Bolest už ustoupila do povzdálí a já teď zrovna pomáhám nosit dříví na večer. Dneska je prý zvláštní den. Už od ráná je na obloze vidět úplněk měsíce, který tam bude až do noci. Přesně o půlnoci, na vteřinu přesně,měsíc znenadání zmizí a po další tři dny se neukáže. Z vyprávění jsem pochopila,že to má hlubší význam, bohužel mi záhadným způsobem nebyli schopni vysvětlit jaký. Možná to tkvělo v tom, že ani oni sami nevědí. Chudáci, není nic horšího než nevědomost a ztracenost. Diky nim jsem ale přežila a jsem tam kde jsem. Přípravy na večer se dokončujou a kolem vatry se začínají tvořit skupinky veselých tančících dívek. Sleduji to vše z povzdálí a na tváři se mi usadí první šťastný úsměv. Najednou pocítím radost z toho, že jsem měla možnost je poznat, a zároveň stesk z blížícího se odchodu. Mám je v srdci a nebudu je brát už nijak jinak, než jako anděli seslaný na pomoc.

Kam dál